Bolest z nenaplněné lásky, z toho, jak se někteří chovají jako hovada a nevyhýbají se ani mým nejbližším, celý ten výsměch a to že už jsem na nic i té přírodě nejspíš způsobil, že už dávno nejsem přitažlivý (ani nebudu říkat muž, protože takhle, jako já skutečně snad jediný chlap široko daleko nemusel žít).
Jsem ošklivý a asi ani trochu nevoním, to proto, že umírám zevnitř, umírá ve mě to srdce tou nenaplněnou láskou po níž jsem vždy toužil. Kašlal jsem na to a i přesto, že jsem to cítil, snažil jsem se ti pomáhat, protože představa, že bych byl na místě třeba dominantního muže a díval se na to, jak mi zacházejí s mámou mi prostě neskutečně drásá to, co zbylo z mého srdce.
Nepřitahuju tě jako chlap a to, že se mi srovnaly sexuální choutky mi je nanic (pokud si dobře vzpomínám, věci mi takhle chodily do života vždy, jako bych za něco platil). Včera jsem kašlal na to, že jsem několi dní na nohou a že mi padala hlava. Byl jsem oholený, navoněný a připravený skoro celý zbytek odpoledne, čekal na tebe v autě připravenej na cokoliv a tys byla venku a ani jsi se nepokusila mě do toho zapojit. A zranění z lásky o kterém luvíš se léčí tak, že vpustíš do svého života muže který tě miluje a necháž ho vyjádřit soucit s tebou tím, že jej zapojíš do takových věcí.
